Část výstavy bude věnována ryze současné tvorbě. „Abychom lidem lépe přiblížili dnešní praxi, v expozici se zabydlí reálná architektonická kancelář. Věříme, že i diváky zaujme proměna přístupů v pracovním procesu architektů,“ říká Martina Mertová. „Na základě otevřené výzvy jsme vybrali architektonické studio Amulet s architekty Petrem Burešem, Alžbětou Žabovou a Janem Skočkem. Budou pracovat jednak na vlastních projektech, jednak na přípravě architektonického řešení muzejní výstavy plastiky, která se uskuteční v roce 2023. Lidé tedy budou moci s architekty komunikovat a sledovat jejich práci v procesu vzniku,“ láká návštěvníky Martina Mertová.
AKTUALITA: 24 11 2022
Návštěvníci Muzea moderního umění se od 24. listopadu mohou těšit na dvě nové výstavy. Jedna jim odhalí, jak vzniká architektura, druhá zase vztahy mezi českou a holandskou avantgardou.
ARCHITEKTURA V PROCESU
Výstava je sondou do práce a komplexního uvažování architekta. Zkoumá, co všechno stojí za finální podobou staveb, jaké kroky k nim vedou a jak architekti ztvárňují svoje trojrozměrné myšlenky. Muzeum umění Olomouc v tematickém výběru představuje až do 12. 3. 2023 to nejlepší ze sbírky architektury, jež se od konce 70. let minulého století rozrostla do dnešních dnů na úctyhodných dvaadvacet tisíc položek.
„K nalezení kurátorského klíče k výstavě nás inspiroval právě proces utváření sbírky plné skic, výkresů a modelů, v němž je sama architektura nahlížena v procesu svého vzniku. Návštěvníky seznámíme se všemi kroky hledání ideálního řešení architektonických úloh a se zráním architektonické tvorby obecně. Budou s námi stopovat prvotní impulzy školního drilu, upevňování vlastního rukopisu, osobní nasazení nebo praxi ztíženou dobovými podmínkami,“ vysvětluje kurátorka Klára Jeništová.
Na výstavě jsou výkresy, modely a promítání realizovaných projektů i neuskutečněných vizí, a to od renomovaných, ale i zcela zapomenutých architektů. Výběr exponátů ze sbírek MUO protíná časovou osu od 19. století až po současnost. „Návštěvníci se setkají s díly slavných jmen: Jana Kotěry, Lubomíra a Čestmíra Šlapetových, Aleny Šrámkové, manželů Machoninových, Václava Aulického, ale i s pracemi mladších tvůrců, například z architektonického studia Malý Chmel. Součástí expozice je však také čerstvá diplomová práce z pražské Uměleckoprůmyslové školy,“ upřesňuje spoluautorka výstavy Martina Mertová.
Ne vždy je hlavním kritériem kvalita exponátů ‒ někdy slouží spíše jako ilustrace sledovaného fenoménu. „Jako příklad mohu uvést různá stádia hledání a skicování staveb nebo třeba změnu projektu pod tlakem estetických norem s příchodem socialistického realismu. Některé exponáty se zároveň dotýkají muzea jako sbírkotvorné a edukační instituce – mají nastolovat otázky, co vše ještě má či nemá cenu chránit. A také jak působit na veřejnost, aby viděla i jiné souvislosti a krásu tam, kde by ji nehledala, a oprostila se od zjednodušujících hodnotících kategorií: líbí – nelíbí,“ doplňuje Klára Jeništová.
Výstavu doprovází sedmdesátistránkový katalog, v němž je přetištěna většina vystavených prací. Kromě kapitol členěných ve shodě s libretem výstavy seznamuje zájemce s historií i koncepcí olomoucké sbírky architektury, která patří vedle Národní galerie, Národního technického muzea a Muzea města Brna k těm největším, o něž čeští muzejníci pečují. „Dlouhodobým úsilím Muzea umění Olomouc je osvěta na poli urbanismu, architektury a památkové péče. Věříme, že i tato výstava má potenciál oslovit širokou veřejnost včetně dětských návštěvníků, pro které naši lektoři chystají zajímavý doprovodný program,“ uzavírá Klára Jeništová.
ŠIKMÝ ÚHEL SPOJIL NIZOZEMSKOU A ČESKOU AVANTGARDU
je nizozemský filolog, literární vědec, vysokoškolský pedagog, nederlandista a specialista na evropskou avantgardu. Je jedním z hostů SEFO – v návaznosti na starší projekty Muzea umění Olomouc připravené ve spolupráci s Kassákovým muzeem („Rozlomená doba 1908–1928. Avantgardy ve střední Evropě“ nebo „Universum. Trienále SEFO 2021“). Také on reprezentuje takzvaně externí hlas „moderního“ světa. Od roku 2016 působí na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde vyučuje na Katedře nederlandistiky.
Jedním z velkých témat evropské kultury je hledání univerzálního jazyka. Jaké by to bylo žít ve světě, v němž si všichni navzájem rozumíme? Ve kterém je babylonská věž jenom vtipnou anekdotou? Tuto univerzalitu lze najít například v avantgardní typografii, kterou nově představujeme na výstavě Šikmý úhel, která se opírá o paralely mezi holandskou a českou avantgardou.
Mezi společné rysy umění a designu avantgardy u nás a v Nizozemí patří používání tzv. holandského úhlu s převahou diagonálních linií. „Dutch angle“ je americko-anglický termín pro techniku využívanou ve filmu a fotografii, při němž šikmá poloha kamery naklání horizont. Vzniká tak úhel pohledu podobný naklonění hlavy do strany. Takovýto záběr jednak vyvolává znepokojující, rušivý, dráždivý nebo alespoň oči otevírající efekt, jednak vytváří pocit dynamiky a pohybu. „V dnešní době selfie snímků a videí už je to běžný, triviální prvek. Před sto lety to však byla radikální a revoluční novinka a oblíbený tvůrčí postup evropské avantgardy, neboť se vědomě odchyloval od konvenční praxe v malířství, kde býval horizont vodorovný jako plátno na malířském stojanu. Snažil se zkoumat, experimentovat a rozvíjet tzv. nové vidění,“ vysvětluje autor výstavy Hubert van den Berg, který se specializuje na evropskou avantgardu.
Při přípravě výstavy využil konkrétní historickou událost – návštěvu profesora Státní umělecké akademie v Haagu a grafického designéra Paula Schuitemy v Brně, kde v lednu 1936 proslovil dvě přednášky věnované experimentální filmové tvorbě a moderní holandské fotografii. Uvedl také sérii krátkých experimentálních filmů. Ty všechny spojuje diagonála, která jde napříč časem i prostorem.
Je důležité si uvědomit, že tento „šikmý úhel“ protíná celou střední Evropu, za niž bylo považováno území od pobřeží Severního moře až po západní Ukrajinu (do roku 1918 součást rakouské Haliče). Podobně jako českou a nizozemskou avantgardu by bylo možné dokumentovat i aktivity mezi dalšími částmi Evropy. Avantgardní iniciativy, jako byl Devětsil v Čechách nebo De Stijl v Holandsku, se zpočátku setkávaly na místní úrovni spíše s opovržením a posměchem. „Hledání podobně smýšlejících umělců proto vyžadovalo obrátit se do zahraničí. Jednotliví autoři se začali spojovat prostřednictvím malých programových časopisů, které sloužily jako hlásné trouby jejich iniciativ i jako společná fóra výměny názorů. Belgický umělec Michel Seuphor označil v 50. letech zpětně za páteř tohoto fóra zhruba třicet časopisů pocházejících z velké části právě ze střední Evropy počátku dvacátého století. Mezi nimi byly i Pásmo (1924–1926), Disk (1923–1925) a Stavba (1922–1938) na straně jedné a De Stijl (1917–1928) a The Next Call (1923–1926) na té druhé,“ říká Hubert van den Berg.
V expozici je zastoupena – vedle osobností československé moderny, jako jsou Zdeněk Rossmann, Karel Teige, Jaromír Funke nebo Karel Kašpařík – řada reprezentantů západoevropské avantgardy včetně samotného Schuitemy, Pieta Zwarta nebo Emmy Andriesse, respektive středoevropských odrodilců jako je Éva Besnyő.
Projekt věnovaný diagonále na pomezí grafického a významového prvku, je součástí celoroční dramaturgické linie Muzea umění Olomouc – Středoevropského fóra, věnované vztahu „domova a světa“. K výstavě Šikmý úhel vychází také osmačtyřicetistránkový česko-anglický sbírkový katalog.
