AKTUALITA | 15. 11. 2017
Fenomén sdíleného bydlení jeho výhody i nevýhody, vzpomínky obyvatel i utopistické návrhy kolektivních domů vám ukáže od 16. listopadu nová výstava Muzea umění Bydlet spolu | České kolektivní domy.
Domy, ve kterých měli obyvatelé k dispozici prádelnu, knihovnu, tělocvičnu, restauraci nebo školku, jsou architektonickým fenoménem 20. století. Právě jeho podoby v Československu mapuje nová výstava v Muzeu moderního umění.
„Je třeba si uvědomit, že v době, kdy kolektivní domy vznikaly, přinášely svým obyvatelům nevídaný komfort. Je to vidět na příkladu nejznámějšího domu tohoto typu u nás – v Litvínově, jehož výstavba začala v roce 1948. Byty byly poměrně velké, pro rodiny s dětmi dokonce mezonetové, vybavené nábytkem na míru. Vytápění zajišťovalo podlahového topení, k dispozici byla společná prádelna, sušárna a mandl, obchod, kadeřnice i krejčová. Do jeslí a školky rodiče s dětmi sjížděli výtahem, najíst jste se mohli za pár korun v místní restauraci. Volný čas bylo možné trávit v tělocvičně, fotokomoře či knihovně. Bylo to vlastně takové město ve městě,“ popisuje kurátorka výstavy Klára Jeništová.
Pod slovním spojením kolektivní dům si většina lidí vybaví éru komunistické vlády v Československu, ale první domy tohoto typu začaly růst v Praze již za první republiky. „Jejich iniciátorkami byly české feministky z okruhu T. G. Masaryka. Samotná prehistorie však sahá až do Spojených států amerických konce 19. století, kde právě vrcholil boj za emancipaci žen. Profesionalizace péče o domácnost a její přesun do veřejné sféry měly ulehčit ženám natolik, aby se mohly věnovat povolání, aniž by zanedbávaly rodinu,“ vysvětluje Jeništová.
Olomoucká stopa
Také v Olomouci dodnes stojí jeden kolektivní dům – Hotelový dům ve Velkomoravské ulici, který je zajímavý hned z několika hledisek. „Architekti Tomáš Černoušek, Karel Dolák a statik Jiří Zrotal na tomto experimentálním projektu pracovali ve svém volném čase bez nároku na honorář, ale s vidinou jeho smysluplnosti. Tento dům se stal předobrazem desítek dalších, které vyrostly po celé republice v následujících desetiletích. Byl určen svobodným jednotlivcům a bezdětným párům, pro něž představoval jakýsi přechodný článek v cestě za samostatným rodinným bydlením,“ říká Jeništová.
„Nesporné jsou také výtvarné kvality domu vycházející z estetiky bruselského stylu. Navíc autoři při jeho stavbě použili novou technologii vakuovaného betonu, která umožnila rekordně rychlé dokončení,“ doplňuje.
Interaktivní doprovodný program
Návštěvníci si také mohou vyzkoušet postavit jednu stěnu Hotelového domu přímo na výstavě. „Připravili jsme dřevěnou kostru bytové zdi, kterou budou moci děti i dospělí vyplétat pásky z PET lahví. Plastové lahve jim připravíme, ale pásky si už musí na speciální řezačce vyrobit sami,“ usmívá se Klára Jeništová.
Nápad uspořádat tuto výstavu se zrodil už v roce 2014. „Tehdy měl specialista na kolektivní bydlení Hubert Guzik z Fakulty architektury na ČVUT v Muzeu umění přednášku o kolektivních a hotelových domech. Snažil se lidem ukázat, že nejde o komunistický konstrukt, ani o myšlenku zavlečenou k nám ze Sovětského svazu,“ připomíná Jeništová.
Fenomén kolektivních domů přesahuje hranice Československa, což doloží také připravovaná publikace z nakladatelství Arbor Vitae, která by měla vyjít v průběhu výstavy.
Foto:MUO/Tereza Hrubá