Co je optické umění a proč je najednou opět v módě

AUTORKA: FEDERICA LAVARINI

Od svých počátků v 60. letech až po výstavu, kterou Tate Modern v roce 2026 věnuje Juliu Le Parcovi, změnilo optické a kinetické umění vztah mezi divákem a dílem, ovlivnilo umění, design a vizuální vnímání.

Optické umění – známé také jako „op art“ – se spolu s kinetickým uměním objevilo na počátku 60. let v Evropě mezi Paříží a Curychem. Letos si připomínáme 60. výročí jejich nejvyššího mezinárodního uznání: výstavy „The Responsive Eye“, kterou v roce 1965 kurátorsky uspořádal William Seitz v newyorském MoMA. V Aix-en-Provence a Bratislavě jsou dokonce muzea věnovaná op artu. Odhaduje se, že tato díla mají hodnotu stovek tisíc dolarů a často vyvolávají pocit závratě. Přesto z něj móda, architektura a pop design neustále čerpají inspiraci.

Někteří z průkopníků tohoto hnutí, které se blíží ke svému stému výročí, jsou aktivní i dnes. Příkladem je Julio Le Parc narozený v roce 1928 v Mendoze v Argentině. Po velké retrospektivě „Julio Le Parc. Objev vnímání“ – nejkomplexnější výstavy, která se kdy konala v Itálii a která skončila loni v březnu v Palazzo delle Papesse v Sieně v Toskánsku – má nyní „En Movimiento“, samostatnou výstavu v galerii Albarrán Bourdais. Londýnská Tate Modern vzdá poctu jeho dílu velkou výstavou, která se bude konat od 11. června 2026 do 3. května 2027.

Milan Dobeš, narozený v roce 1929 v Přerově, představuje svá díla na výstavě „Milan Dobeš: Oslava barvy, světla a pohybu“ v Muzeu moderního umění v Olomouci do 7. září. A pak je tu Bridget Rileyová narozená v Londýně v roce 1931, která se v tomto uměleckém směru proslavila zavedením použití černé a bílé. Riley se zúčastnila skupinové výstavy v muzeu Barberini v Postupimi a brzy se stala středem pozornosti samostatné výstavy v newyorské galerii Hazlitt Holland-Hibbert – akce, jejíž název vzdává hold původní výstavě MoMA.

Snad nejikoničtější postavou op artu zůstává jeho zakladatel, maďarský umělec Victor Vasarely. Narodil se v roce 1906 v Pécsi a studoval malířství u Sándora Bortnyika – žáka Bauhausu a člena maďarské avantgardní skupiny MA. Ve třicátých letech se přestěhoval do Paříže, kde pracoval jako grafický designér a začal zkoumat vědeckou literaturu. Po své proslulé sérii „Zebra“ vyvinul Vasarely v poválečných letech vejčité tvary série „Belle-Isle“. Během 50. let, po své „Black & White“ fázi poznamenané díly Photographismes a Naissances, zahájil v 60. letech sérii „Planetary Folklore“, která vyvrcholila obdobím „Vega“, proslavené výrazně iluzivními snímky. V roce 1973 založili v Aix-en-Provence Vasarelyho nadaci a v roce 2019 Centre Pompidou uctilo jeho odkaz velkou retrospektivou „Vasarely: Le Partage des Formes“.

Tito umělci prostřednictvím svých experimentů a výzkumů využívali princip geometrické optiky. Jejich práce představuje vrchol v historii teorie barev a vytváří to, co William Seitz během výstavy popsal jako „zcela nový vztah mezi pozorovatelem a uměleckým dílem“.

V roce 1960 Julio Le Parc spolu s dalšími vůdčími osobnostmi spoluzaložil v Paříži skupinu GRAV (Groupe de Recherche d’Art Visuel). Jejich cílem bylo „demokratizovat umělecký zážitek“ tím, že podpořili přímé, nezprostředkované setkání mezi divákem a uměleckým dílem. Divák byl vždy ústředním bodem Le Parcovy umělecké vize, která mu v roce 1966 vynesla Mezinárodní velkou cenu za malbu na XXXIII. Benátském bienále umění. Původně pracoval výhradně s černou, bílou a šedou barvou, později umělec argentinského původu rozšířil svou paletu o spektrum čtrnácti barev. Fascinován uměním pohybu se Le Parc k tomuto tématu vrátil v nedávných dílech, jako jsou Sphère Bleu Foncé (2013) a Sphère Verte (2016), které spolu s jeho slavnou sérií obrazů „Alchymie“ – s přesným uspořádáním drobných barevných teček – mistrovsky evokují iluzi pohybu a světla.

Také Milan Dobeš ve své dosud nejobsáhlejší retrospektivě, která se nyní koná v Muzeu moderního umění v Olomouci, vypráví o výzvách svého životního příběhu, které formovalo napětí studené války. Během studií na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě čelil opakovaným útokům zevnitř samotné instituce, obviňován – neopodstatněně – z „kapitalistického původu“. Díky podpoře profesora, který rozpoznal jeho talent, mohl Dobeš studium dokončit. Poté se mu podařilo zajistit tříměsíční pobyt v Paříži pod záminkou, že se ožení s francouzskou dívkou, s níž si dopisoval. Tam, ponořen do jedné z nejživějších uměleckých scén té doby, se živil prodejem obrazů pouličních scén.

Zlom nastal v roce 1966 – paradoxně díky iniciativě samotného režimu, který se snažil kontrolovat každý aspekt života svých občanů. Dobeš byl pozván, aby vystavoval v Domě československo-sovětského přátelství na pražském Václavském náměstí. Přehlídka přilákala více než 56 000 návštěvníků a upoutala pozornost významných historiků umění, mezi nimiž byli Frank Popper a Udo Kultermann. Od té doby začala Dobešova kariéra rychle stoupat. Představil se na první poválečné výstavě věnované kinetickému umění ve Van Abbemuseum v Eindhovenu, zúčastnil se Documenta Kassel 4 v roce 1968 a vystavoval na Ars 69 v Helsinkách.

Nedávno, v roce 2013, bylo jeho dílo „Terč“ vystaveno spolu s dalšími díly v Grand Palais v Paříži jako součást velké výstavy kinetického umění. Dobešova tvorba zkoumá křehkou rovnováhu mezi světlem a pohybem, op artovou grafikou a kinetickými sochami, optickou iluzí a minimalistickou barevností, transformuje prostorovou realitu a zve diváka do zcela jiné dimenze.

Vzestup Bridget Riley ve světě umění nabral významný impuls díky jejímu grafickému dílu „Fall“, které se stalo tak ikonickým, že bylo vybráno jako titulní obrázek pro katalog výstavy „The Responsive Eye“ – což upevnilo široký zájem veřejnosti, který její práce vyvolala. „Vím, že moje obrazy vypovídají naprosto o všem. Vůbec nic není skryto,“ řekla Riley jednou o svém umění, jehož zdánlivá jednoduchost popírá obtíže, které má oko při příliš dlouhém zaostřování. Jak poznamenal Paul Moorhouse, kurátor londýnské National Portrait Gallery a editor katalogu londýnské výstavy galeristy Davida Zwirnera, která byla věnována Rileyové: „Divák je obsazen do role aktivního diváka v aréně, v níž nic není stabilní a vše přispívá k celkovému dojmu plynutí.“ Moorhouse je také autorem její biografie „A Very Very Person: The Early Years“.

„Moje práce se vyvíjela na základě empirických analýz a syntéz. Jinými slovy na základě zkušeností,“ uvedla Riley. „Také mě překvapuje, že někteří lidé vidí mou práci jako oslavu spojení umění a vědy. Nikdy jsem nepoužil vědeckou teorii nebo vědecká data, i když jsem si dobře vědom toho, že současná psychika může projevovat překvapivé paralely na pomezí umění a vědy.“ Tento názor odráží slova Williama Seitze v katalogu „The Responsive Eye“: „Nicméně je třeba zdůraznit, že tato díla jsou výtvory umělců, nikoli výzkumem vědců nebo techniků. Někteří z malířů a konstruktérů, které představíme, postupují stejně chladně a programově jako počítače. Jiné jsou poetické, hudební nebo mystické povahy a tyto dva extrémy někdy existují společně. Přesto se žádný z nich neřídí systémy nebo pravidly: spíše objevují vlastní zákony prostřednictvím tvůrčí zkušenosti.“