central – historie

Historie sálu CENTRAL se začala psát už za první republiky. Sladovník a jednatel olomoucké společnosti Erste olmützer Spirituosen und Eissigfabriken Alois Fleischmann Gesellschaft Moritz Donath (1862–1932) z domu v Denisově ulici číslo 47 vybudoval nejen reprezentativní sídlo své rodiny a firmy. Dvacátá léta určoval duch mladé, svobodné a demokratické republiky, k němuž po útrapách 1. světové války neodmyslitelně patřila i touha se bavit a užívat života. Donath tyto trendy intenzivně vnímal a ze svého domu, umístěného na strategickém místě v samotném centru města, ale i centrum moderní zábavy.

V přízemí v roce 1925 vzniklo podle plánů olomouckého stavitele Emila Kugela nejprve varieté (bývalé Divadlo hudby) nazvané podle proslulého pařížského podniku Tabarin. Podnik s deseti lóžemi a dalšími deseti stoly, místem pro orchestr a přilehlým barem otevíral v deset hodin večer a nabízel zejména taneční a varietní zábavu až do brzkých ranních hodin.

V novostavbě na místě někdejšího vnitřního dvora fungoval od roku 1926 Radiobar, v němž bylo možné konzumovat mimo jiné domácí likéry vyráběné za studena v jednom ze zadních traktů domu. Radio bar měl už tehdy oddělené prostory pro kuřáky a právě tyto kuřárny jej propojovaly s vestibulem rovněž tehdy nově vzniklého kina Central umístěného o další podlaží níže. Donathův palác tak po celá dvacátá a třicátá léta minulého století fungoval jako dům zábavy. Návštěvník mohl navštívit kino (od roku 1930 dokonce první zvukové na Moravě!), občerstvit se domácími nápoji v baru, případně tančit až do rána v Tabarinu.

Historický pohled na kino Central a vstup do varieté Tabarin

O detailním fungování varieté toho mnoho nevíme. Známe reklamy, které jej vykreslují jako podnik s programem prvotřídním a velkoměstským, avšak v podstatě jedinou konkrétní zmínkou o jeho dramaturgii je informace divadelní inscenaci spíše průměrného textu Bar Chic (v originále Die Wunderbar) vídeňských autorů Gézy Herczega a Karla Farkase. Tu zde v roce 1930 režíroval významný představitel české divadelní avantgardy Emil František Burian jako první premiéru svého krátkého angažmá v olomoucké činohře v sezoně 1930/1931. Děj kusu nebyl nijak složitý, v podstatě všemožně ilustroval život v pulsujícím nočním podniku. Inovativní a v olomouckém divadelním kontextu dokonce převratné však bylo, že E. F. Burian svou inscenaci neumístil na jeviště měšťanského divadla, nýbrž do skutečného nočního podniku.

Kino Central_20 leta 20 stoleti - sál — Sál kina Central ve 20. letech minulého stoleti

Interiér kina Central před přestavbou 1943 — Interiér kina Central před přestavbou v roce 1943

Protektorát – stagnace

Osudným se pro náš dům plný – pro leckoho pokleslé – zábavy stalo jaro 1939, kdy zanikla Československá republika a vznikl Protektorát Böhmen und Mähren. Ještě na sklonku roku 1938 byl však tzv. obchodvedoucím kina Central jmenován redaktor olomoucké redakce Hlasu lidu, tajemník místní organizace sociálnědemokratické strany Josef Šanta. Licenci pro provozování kina uděloval Zemský úřad v Brně městu Olomouc vždy na tři roky. Josef Šanta a jeho zástupce Jaroslav Trapl měli licenci pro Dělnickou akademii, již zastupovali, od města pronajatou až do roku 1942. Hned počátkem roku 1940 dům zabavil oberlandrat (úřad německé okupační správy) a proběhla tzv. arizace majetku, neboť Donathovým byl přiřčen tzv. židovský původ. Správcem majetku byl určen prověřený Hans Zouhar a vedoucím kina a vlastníkem licence Alfred Kubisch – činovník olomoucké NSDAP, bývalý cvičitel Turnvereinu a vzdělavatel SS. Šanta s Traplem, odvolávajíce se na platnou licenci a nájemní smlouvu, však kino odmítli opustit, byli zatčeni a Šanta v květnu 1940 vězněn v Brně a následně až do roku 1943 internován v koncentračním táboře v Dachau. Odtud se vrátil a opět se zapojil do odboje. Znovu byl zatčen v prvních dnech slovenského povstání v Banské Bystrici, odkud byl odvezen do Malé pevnosti v Terezíně, kde zemřel v posledních dnech druhé světové války. Jeho jméno dnes v Olomouci připomíná Šantova ulice (dříve Hanácká), v níž je v chodníku na jeho paměť uložen i kámen zmizelých (tzv. stolperstein), a v dosti nevkusné až ponižující podobě i název jednoho nákupního centra.

Palác v Denisově ulici (od roku 1939 přejmenované na Hans Knirsch Strasse podle někdejšího poslance Národního shromáždění za německé národní socialisty) se ve válečných letech stal jakousi výhradní no-go zónou, alespoň pro české obyvatelstvo. Kino Central, přejmenované na Lichtspiel Zentral, stejně jako Varieté Tabarin a Radio Bar, navštěvovali téměř výhradně vojáci wermachtu, důstojníci, příslušníci SS a gestapa. Z téže doby také pocházejí domněnky, že dům fungoval i jako nevěstinec. V roce 1943 v kině proběhla dílčí rekonstrukce zaměřená na zlepšení technických a akustických podmínek a zvětšení kapacity balkonu, pod níž jsou podepsáni pražští architekti z barrandovských ateliérů – Karel Škvor a Jan Zázvorka mladší. Kinu vtiskli právě tu tvář, již si mnozí v mírně pozměněné podobě pamatují dodnes. Určuje ji elegantní křivka balkonu a dynamicky frázovaná akustická vlna na stropě s ukrytým nepřímým osvětlením.

Kašna Tritónů, v pozadí varieté Tabarin, Radio Bar a kino Central, 40. léta 20. století — Kašna Tritónů, v pozadí varieté Tabarin, Radiobar a kino Central, 40. léta 20. století

Poválečná léta – devalvace

Po válce se přihlásil s nárokem na kino někdejší Šantův společník Jaroslav Trapl, s prokazatelnou pohledávkou ve výši půl milionu korun. Krajský výbor komunistické strany jej však obvinil z kolaborace a prozatímní správou kina byl až do znárodnění pověřen Svaz přátel Sovětského svazu, který dal biografu ihned nový název – Moskva. Pod tímto názvem si jej zvykli navštěvovat Olomoučané až do roku 1989. Poté se vrátilo k původnímu jménu kino Central, které používalo až do svého uzavření v roce 2005.

Pozvánka do Radio baru v roce 1946 — Pozvánka na představení do znovuotevřeného Radiobaru v roce 1946

Varieté už ke konci války nefungovalo a po osvobození jej ještě od sezony 1946/47 na krátko otevřel nový provozovatel Jaromír Ondráček pod názvem Radio Varieté a Radio Bar. Nositelem hostinské koncese se v roce 1946 stal z Buchenwaldu se navrátivší syn původních majitelů domu – Bedřich Donath. Dočasný národní správce kdysi vlastního rodinného majetku však záhy Československo opustil a odešel do mandátní Palestiny, pozdějšího nově vzniklého státu Izrael.

V roce 1949 převzal varieté i bar komunální podnik Hotely a restaurace a s koncem sezony 1949/50 ho definitivně uzavřel.

Šéf olomoucký kin Jan Joukal uvádí poslední promítání v kině Central v roce 2005

Od té doby byly oba prostory devalvovány necitlivým využíváním a vkládáním příček a technicky i dispozičně chátraly. Neblahý vývoj zásadně přerušil významný olomoucký organizátor kultury Rudolf Pogoda, který v uvolněných politických poměrech prosadil v roce 1966 využití bývalého varieté i baru k vybudování olomoucké pobočky Divadla hudby a poezie. Vzniklo kulturní zařízení, které zásadním způsobem formovalo kulturní prostředí Olomouce až do pádu komunistického režimu v Československu.

Muzeum umění

Od počátku devadesátých let budovu vlastní Muzeum umění Olomouc, které k ní od počátku přistupuje s úsilím až po okraj ji smysluplně naplnit uměním. Takto je třeba chápat i převzetí Divadla hudby v roce 2014, které program muzea obohatilo o žánry živého umění. I díky této fúzi bylo po desetiletích možné začít odstraňovat nánosy všemožných příček a přepážek, které přerušily a mnohde úplně zrušily přirozené komunikační trasy uvnitř domu. Křivdy a bolesti, které budova zažila ve dvacátém století, už většinou napravit nedokážeme. Ale poučeni dávnou ideou domu jako místa zábavy v něm vytváříme novou kulturní a uměleckou platformu, která představuje šíři bohatství uměleckého sdělení, vzdělává, někdy oslňuje a někdy i zahanbuje. Ostatně, příběh domu v Denisově ulici č. 47 je do značné míry typickým příběhem středoevropským a nikoli náhodou je právě téma střední Evropy důležitou součástí identity Muzea umění Olomouc.

V letech 2022 až 2023 prošel prostor CENTRALU rozsáhlou rekonstrukcí, aby se od slavnostního otevření v únoru 2024 mohla začít psát nová kapitola tohoto místa sloužícího kultuře.