AKTUALITA | 30. 7. 2014
Jako detektivka s tajemnou zápletkou, ale hlavně s dobrým koncem zní příběh barokního obrazu Poslední soud italského malíře Giovanniho Balducciho zvaného Cosci. Monumentální desková malba z roku 1601 byla totiž v první polovině 20. století neznámo proč a neznámo kým rozdělena na dva díly, které jako samostatné obrazy s vlastními názvy skončily ve dvou různých sbírkách. Souvislost mezi nimi vypátrali umělečtí historici po desítkách let jen souhrou šťastných náhod. Díky pečlivé práci restaurátorů můžete kompletní dílo významného italského manýristy vidět v Arcidiecézním muzeu v Olomouci.
Oltářní obraz vysoký více než dva a půl a takřka dva metry široký vznikl v letech 1600 – 1601 v Neapoli. Byl pravděpodobně součástí cyklu pláten a desek, které Giovanni Balducci zvaný Cosci vytvořil pro místní kostel San Giovani dei Fiorentini. V chrámu, který sloužil florentské komunitě v Neapoli, však zřejmě dlouho nepobyl a jeho další osud je již jedna velká záhada.
První důležitá stopa se objevuje až o více než tři století později, v roce 1947, a to v seznamech olomoucké arcibiskupské rezidence. Strohý zápis již ale nehovoří o obrazu Poslední soud, nýbrž užívá název Kristus mezi Pannou Marií, svatým Janem Křtitelem a apoštoly. Jak to? Nedlouho před tím, než obraz zakoupil arcibiskup Leopold Prečan, totiž někdo dílo rozřízl doslova vejpůl. A učinil tak patrně z komerčních důvodů, jednoduše proto, že dva obrazy se prodají lépe než jeden velký. Olomoucké arcibiskupství tak vlastnilo vrchní část desky, na níž je zobrazen Kristus, jak se obrací k mrtvým povstavším z hrobu, aniž patrně tušilo, že je to pouhý fragment původní malby.
Spodní část desky, které i po rozdělení zůstal název Poslední soud, neboť zobrazuje archanděla Michaela, jak s vytaseným mečem brání hříšníkům v úniku před trestem, doputovala neznámými cestičkami až do moravské soukromé sbírky. Po roce 1950 ji komunistická mašinérie převedla do vlastnictví Moravská galerie v Brně, ale v roce 1990 se vrátila původním majitelům. Nedlouho poté se poprvé obraz dostal do péče mělnických restaurátorů, manželů Knorových a byli to právě oni, kdo upozornili uměleckou historičku Olgu Pujmanovou z pražské Národní galerie na možnou souvislost Posledního soudu s olomouckou deskou.
Důkladné prozkoumání obou obrazů tento předpoklad potvrdilo. K prokázání faktu, že Poslední soud tvořil jeden celek s obrazem Krista mezi Pannou Marií, svatým Janem Křtitelem a apoštoly vedlo hned několik důkazů. „V dolním pravém rohu olomoucké desky má anděl hlavu a trup s křídly. Jeho ruce s hlásnou troubou odkryla restaurátorská sonda v horním pravém rohu Posledního soudu. Také strukturou dřeva se obě desky shodují. Při pohledu na jejich rubové strany zaujme zřetelný, čistý řez, jímž byly od sebe odděleny,“ napsala Olga Pujmanová.
Teprve v souvislosti s otevřením Arcidiecézního muzea Olomouc v roce 2006 se příběh rozděleného obrazu uzavřel. Oddělené desky byly sice v provizorním rámu prezentovány například na výstavě pražské Národní galerie „Italské renesanční umění z českých sbírek“ (1997), ale teprve pro olomouckou expozici restaurátoři Kateřina a Jan Knorovi spojili části monumentální malby zpět do jednoho celku. Na scelené desce přitom není takřka vůbec patrná dělící spára.
Jak se restauruje rozřezaný obraz?
Měsíce či spíše roky minuciózní práce s tmely, barvami a speciálními čisticími prostředky se skrývají za šťastným koncem příběhu obrazu Poslední soud Giovanniho Balducciho zvaného Cosci z roku 1601. Za to, že návštěvník Arcidiecézního muzea v Olomouci běžným okem nepozná práci neznámého „řezníka“, který kdysi desku rozdělil na dva kusy, může být Muzeum umění, ale také umělečtí historici vděční renomovaným restaurátorům Kateřině a Janovi Knorovým z Mělníka. Rozdělené části totiž nejen znovu spojili, ale především mají zásluhu na tom, že byla souvislost mezi nimi objevena.
Spodní část, pocházející z brněnské soukromé sbírky, se do dílny restaurátorů, ale také pěstitelů skvělého vína, dostala v roce 1996. Během omlazovací kůry obrazu upozornili na jeho existenci Olgu Pujmanovou z Národní galerie v Praze, specialistku na italské renesanční malířství, která znala olomoucký obraz Kristus mezi Pannou Marií, svatým Janem Křtitelem a apoštoly a hned při první prohlídce „brněnské“ desky si uvědomila, že obě malby patří k sobě.
Poté, co byl objev potvrzen, se Muzeum umění Olomouc, které má obraz Krista svěřen v dlouhodobé zápůjčce, rozhodovalo, kdo rozdělené malbě vrátí původní podobu. A vzhledem k tomu, že měli Knorovi zkušenosti s restaurováním spodní, „brněnské“ části obrazu, putovala na jaře 2006 do Mělníka také „olomoucká“ deska.
Dá se přitom s nadsázkou říci, že se k odborníkům dostala „za pět minut dvanáct“. „Restaurátoři museli desku nejen očistit od vrstev laků a špíny, doplnit drobné poškozené partie a zatmelit defekty, ale také zpevnit vlastní desku, která se na několika místech začala takřka trhat,“ popsala stav díla z roku 1601 Helena Zápalková z Muzea umění Olomouc. Praskliny podle něj vznikaly na obou deskách, „olomoucké“ i „brněnské“. „To proto, že použité dřevo bylo extrémně nekvalitní a očividně bylo spravováno už v době vzniku obrazu. Restaurátoři proto museli desku vyšpánovat, to znamená vlepit do trhlin tenké dřevěné vložky, které dřevo znovu spojí a sklíží. Zároveň použili tzv. vlaštovky, které zabrání dalšímu rozkližování desky,“ dodala.
A jak vypadá výsledek? „Barevně a vůbec výtvarně se podařilo spojit oba obrazy tak, že se dá jen stěží odlišit, že byly rozdělené,“ ocenila Zápalková složitou práci, která předcházela vystavení obrazu a o níž už běžný návštěvník muzeí a galerií nemá často ani tušení.